Něco o nás

K chovu chodských psů jsme se dostali trošku náhodou. Já pocházím z panelového domu v Brně, kde nebylo úplně vhodné mít pejska. Když jsem se přivdala na Štěchov do rodinného domu, tak součástí rodiny byl zde vždy pejsek. Dříve to byli pravidelně venkovští „voříšci“, ale když odešel ten poslední, rozhodla jsem se, že si pořídíme pejska, u kterého budeme znát i jeho původ. Kolegyně v práci měla belgického ovčáka. To plemeno se mi velice zalíbilo, aproto jsem začala shánět štěňátko. Oslovila jsem několik chovatelských stanic a v jedné si štěňátko rezervovala. Majitelka chovné stanice mi řekla, že fenky nakrytá je, ale musíme čekat, jak to dopadne. Po třech měsících, kdy už vlastně měla být štěňátka na světě, mi sdělila, že se krytí nepodařilo a štěňátka nebudou. Byla jsem velmi zklamaná, protože jsem se půl roku těšila na štěňátko, které nakonec nebylo. Trochu mě mrzel především přístup majitelky chovatelské stanice, která jako zkušená chovatelka už musela dávno vědět, že se krytí nezdařilo. I když jsem ji já zpočátku několikrát kontaktovala, sama mi vědět nedala. Ve víru těchto událostí jsme se začali víc informovat i o charakteru tohoto plemene a hledali jsme alternativu. Úplnou náhodou jsem na internetu narazila na Chodského psa. Velmi se mi líbila jeho povaha a vzhledem k tomu, že jsme plánovali rodinu i to, že je vhodný k malým dětem. Navíc se jedná o honácké plemeno, které je velmi chytré, přizpůsobivé a dle mého názoru nepotřebuje až takový dril a pevnou ruku jako některá jiná ovčácká plemena.Po obvolání několika chovatelských stanic jsme si nakonec rezervovali štěňátko právě u paní Blehové. I na to jsme skoro půl roku čekali, ale ta trpělivost stála za to. Toto plemeno mě naprosto uchvátilo a myslím si, že každý, kdo jednou pozná jací „choďáci“ opravdu jsou, tak mi dá za pravdu, když řeknu „že jednou choďák, navždy choďák“

A proč Liščí Tlapka…

Naše fenka byla odjakživa takový hubeňour. Už při první výstavě se nás všichni ptali, jestli je to opravdu choďák. Jednou v zimě, když jsme šli na procházku a ona před námi utíkala, tak to vypadalo, jako když běží malá černá liška. Napadlo nás to s manželem oba současně. Od té doby jsme jí začali říkat malá „Lištička“. A nebyli jsme jediní. I na cvičáku a kdekoliv jinde, se všichni smáli, že je to

taková lištička, aniž by o našem pojmenování věděli. A tak už jí to zůstalo. Jak jinak tedy pojmenovat naši chovatelskou stanici, než po její hlavní zakladatelce:)

Takto tedy vznikla Liščí Tlapka